Pomáhejme si

pneu_dej_a_bude_ti_dano

Starší dáma stála na okraji silnice. Řidič auta zaparkovaného za ní jasně viděl, že by potřebovala pomoc. Nicméně sedl do auta, objel jí a vyrazil pryč.

Pak si všimla chlapíka, který se k ní blížil. Usmíval se sice, ale stejně měla obavy. Nechce jí snad ublížit? Nevypadal moc důvěryhodně. Spíš chudě a hladově. Určitě si všiml, že se ho bojí, jak tam tak stojí sama v té zimě.

Chlapík přišel blíž a říká: „Rád vám pomohu paní. Proč v takový zimě nesedíte ve voze? Mimochodem, jmenuji se Adam Collins.“

Paní měla prázdnou pneumatiku. Adam ji vyměnil rychle. Když dotahoval šrouby, stáhla paní okénko a oslovila ho. Nedokázala mu ani dost poděkovat za jeho pomoc.

Adam zabouchl víko kufru a s úsměvem přistoupil k okénku. Paní se ptala, co je dlužna. Dá mu cokoli si řekne. Adam bez rozmýšlení peníze odmítl. Nedělal žádnou práci. Udělal to, protože viděl, že někdo potřebuje pomoc. Tak to má být. Pánbůh ví, že jemu taky dost lidí podalo pomocnou ruku. On se té zásady drží celý svůj život a nehodlá ji za žádných okolností měnit.

Řekl jí, že pokud se mu skutečně chce odvděčit, pak až ona sama potká někoho, kdo bude potřebovat pomoct, pomůže mu, jak bude moci. „A vzpomeňte si u toho na mě“.

Počkal dokud nenastartovala a neodjela. Byl to těžký a studený den, ale cítil se dobře.

O pár mil dál byla u silnice obyčejné bistro. Paní tam zastavila, aby něco snědla a trochu se zahřála, než se vydá na poslední úsek cesty. Všechno tu působilo podivně. Ale přišla číšnice a podala jí čistý ručník, aby si mohla vysušit zvlhlé vlasy. Hezky se na ni usmála, ačkoli určitě byla celý den na nohou. Paní si všimla, že je alespoň v osmém měsíci těhotenství. A přesto nedávala najevo žádnou známku podrážděnosti z únavy po celém dlouhém pracovním dnu. Paní se v duchu podivila, jak někdo, kdo evidentně má tak málo, může toho s úsměvem tolik poskytnout někomu docela cizímu, jako je ona. A vzpomněla si na Adama.

Když dojedla, chtěla platit stodolarovkou. Číšnice běžela rozměnit, aby jí vrátila. Ale stará paní bleskem vyklouzla ze dveří. Když se číšnice vrátila, byla už pryč. Číšnice si lámala hlavu, kam se tak najednou vypařila. Pak si všimla poznámky na ubrousku.

V očích jí stály slzy, když četla: „Nejste mi nic dlužna. To já jsem dlužila. Někdo mi moc pomohl, když jsem sem jela a chtěl, ať zaplatím někomu dalšímu, kdo bude potřebovat pomoc.“ Pod ubrouskem byly další čtyři stodolarovky.

„Žádný skutek ať je jakýkoliv se nikdy neztratí a vždy se nakonec vrátí ke svému původci i s hojnými úroky.“

Když tento večer přišla číšnice domů a padla do postele, musela pořád myslet na ty peníze a na to, co napsala ta stará paní. Jak jen mohla vědět, kolik zrovna ona a její manžel potřebují? S narozením dítěte příští měsíc by je sehnali jen těžko. Věděla jaké starosti si kvůli tomu její muž dělal. Když pak přišel a lehl si vedle ní, políbila ho vroucně a zašeptala mu s láskou: „Všechno bude dobré. Miluju tě, Adame Collinsi.“

Napsat komentář