Můj příběh- Zlomená klíční kost a opravdový přítel

downhill_poziti_pritel

Neděle 20. 9. 2015 v 10:13 hod letím přes řidítka. Po několika sekundách otevírám oči, z helmy si vytahuji ty zaražená řidítka, z nepřirozené polohy se otáčím na záda, následně si chci sednout a v tom zařvu bolestí.

Co se vlastně stalo

Vyjeli jsme si s mým nejlepším přítelem Davidem na výlet do Kouty nad Desnou, půjčili si downhillová kola, vyjeli lanovkou nahoru na kopec, který jsme následně začali sjíždět. Sjezd probíhal v pohodě. Jako zkušenější jsem jel první, David kousek za mnou.

Asi v půli kopce jsem chvíli na něj čekal. Jakmile dorazil, v jeho výrazu jsem viděl trochu děsu, trochu zoufalství. Jen tak prohodil, že měl drobnou kolizi, ale pokračovali jsme dál. Dojeli jsme dolů a opět se nechali vyvést nahoru. Rozhodli jsme se kopec sjet jinou trasou.

Po několika skocích jsem se chystal přeskočit další překážku, ale díky špatné rychlosti jsem dopadl na hranu doskoku. Přední kolo mi ustřelilo do strany a já letěl přes řidítka. Ne úplně šikovným para-kotoulem jsem sebou prásknul o zem jako pytel brambor.

Po lehkém šoku jsem si sedl, zkontroloval celé tělo, jestli hýbu tím, čím se hýbat má. Vše bylo ok, ale cítil jsem nepříjemnou bolest na pravém rameni. Sáhl jsem si tedy na něj a ejhle, něco tam nesedělo.

V tom přijel David a ptal se, jestli je vše v pořádku. Odpověděl jsem, že asi ano, ale jen že tady mě to bolí. David se přiblížil, já oddělat dres a v tom Davidovi vyjeli oči z důlků. „Aha, to už nebude sranda“ říkal jsem si. „To je zlomená klíční kost, volám horskou službu“ říká David. Sáhl do kapse pro mobil a, display měl asi na tisíc kousků a to díky té předchozí kolizi z prvního sjezdu.

Po chvilce přemýšlení co dál, jsem se postavil a rozhodl se, že se zkusíme dostat dolů. Po pár krocích jsem ale ucítil neskutečnou bolest. Byla to moje první zlomenina v životě a nevěděl jsem, co vše to obnáší.

David mi pomohl s kolem a helmou. Komunikoval se mnou, dodával mi podporu. I přes to se bolest stupňovala, polilo mě horko, zatočila se mi hlava. Každé došlápnutí z toho kopce bylo pro mě velice nepříjemné. Musel jsem se posadit.

Zavřel jsem oči, zklidnil se, začal zhluboka dýchat. Dostal jsem své tělo do klidového režimu a prostě jsem si řekl, že se dostanu dolů!

Vstal jsem, ruku si zafixoval do vesty, abych s ní co nejméně hýbal, sednul na kolo a rozhodl se, že to sjedeme. David na mě nechápavě koukal, ale nic nenamítal, beze slova mě poslechnul, což normálně nedělá.

Po asi dvouhodinovém pomalém sjezdu, kde jsem řidítka držel jen levou rukou, jsme byli dole. U horské služby jsme moc nepochodili, tak následoval rychlý přejezd do Prostějova na pohotovost.

Pokud jste se dostali až sem, moc mě to těší a děkuji vám za to. Příběh má samozřejmě pokračování, ale tímto zážitkem chci poukázat na to, jak je důležité mít opravdového přítele. Zpětně jsem nad tím několikrát přemýšlel a nenapadl mě jiný člověk, kterého bych v dané situaci chtěl mít vedle sebe více než právě Davida. Náhoda, osud?

Davide, děkuji ti!

Related Posts

jak_zadat Jak žádat 3.11.2016
proc_nejsem_uspesny Proč nejsem úspěšný 4.10.2016

Napsat komentář